Charlie & Shadow of the Tomb Raider

UPOZORNĚNÍ: TENTO ČLÁNEK OBSAHUJE SPOILERY. Protože bez těch mi sepsat dojmový článek fakt prostě nejde. Pokud jste tedy ještě Shadow of the Tomb Raider nehráli / nedohráli a chtěli byste se nechat překvapit, raději ve čtení nepokračujte.

Tahle dívka zabila už spoustu lidí. Taky se vám zdá ta maska velmi příhodná?

Na to, že jsem ve hře strávila prozatím pouze nějakých šestadvacet hodin, mi trvalo poměrně dlouho Shadow dohrát. Myslím příběh; hru jsem zatím na sto procent nedokončila. A popravdě mi dlouho trvalo i dostat se ke psaní tohohle článku, odkládala jsem to, co to šlo. Samozřejmě by to bylo možné odkládat i nadále. Ale slíbila jsem, že každou neděli něco napíšu. Tak píšu. Čtete ještě?

Cílem Shadow of the Tomb Raider je - kromě zábavy hráčů a vydělávání peněz - hlavně uzavření trilogie pojednávající o Lařiných počátcích. Bylo nám tak nějak slíbeno, že na konci tohohle všeho před námi bude stát taková Lara, jakou jsme znali - a taky nám to bylo tak nějak vyvraceno, protože stará Lara je prostě pryč. Máme tu novou. Tečka. Nejraději bych se od souboje staré a nové Lary oprostila, ale nějak mi to pořád nejde. Miluju tu starou, klasickou, na které jsem vyrostla. Tu novou mám taky ráda, ale nemůžu se prostě zbavit toho srovnávacího zlozvyku, a to tak nějak obecně, nejen co se týče Lařiny osobnosti, ale celkově nových TR jako her. Asi už se u mě vyvíjí takový ten stařecký rys, znáte to, když se nějaká tetička nadechne a začne: "Když my jsme byli mladí..."

No, my už mladší nebudeme. Ale Lara možná jo.

---

Teď máme před sebou mladou Laru. Jestli dobře počítám, je hrdince Shadow nějakých dvacet dva, maximálně dvacet tři - příběh Rise of the Tomb Raider je od Tomb Raider (2013) vzdálený rok, příběh Shadow se odehrává několik měsíců po událostech Rise (necháme stranou, že ve skutečném světě mezi tím uteklo let pět; Lara nemusí stárnout stejně jako my). Je tedy mladá, ale už má za sebou nezanedbatelné zkušenosti. Naučila se přežít fakt obtížné situace. Měla hodně štěstí - a pořád ho má - ale taky si vycvičila ty správné svaly a reflexy. A naučila se plynně spoustu jazyků, třeba nějaký neznámý sibiřský dialekt nebo jazyk jihoamerických indiánů, kteří obývají město ztracené v peruánské džungli. (A musím se přiznat, že mému lingvistickému já tohle Lařino bleskové učení způsobilo nejeden závistivý tik v oku.) Je to fakt šikovná holka. A hlavně je to Lara Croft: žena z vyšší britské třídy, která se po hlavě vrhá do nejrůznějšího nebezpečí - někdy až poněkud bezhlavě.

Když jsem viděla malou Laru lézt po rodinném sídle, úplně mě poléval studený pot. Já jako malá taky ráda lezla po střechách, ale takhle vysoko bych si skutečně netroufla.

Třeba když v Cozumelu sebrala tu mayskou dýku - a rozpoutala tak apokalypsu. To nelze považovat za její nejlepší kousek. Nelze jí ale upřít ty nejlepší úmysly; o dýku přece usiluje taky Trinity, která chce s její pomocí změnit svět k obrazu svému. Ačkoli nevíme, jak by pak přesně takový svět vypadal, tak nějak intuitivně tušíme, že by se nám to asi moc nelíbilo. O dýku - mimochodem, nádherný kousek - Lara ale záhy přijde, přivlastní si ji doktor Dominiguez, samotný vůdce Trinity. A tak nezbývá než se vydat po stopě vedoucí k dalšímu důležitému artefaktu, který ve spojení s dýkou může apokalypsu zastavit. Po cestě za stříbrnou krabičkou Lara havaruje s letadlem, skoro si ji dají k obědu jaguáři, a kdyby to nebyla Lara, pravděpodobně by ji skutečně spolkla džungle. Místo toho ale najde přesně to místo, které hledala...

Nebudu tady převyprávět příběh; pojďme na ty dojmy.

Paititi

Jméno ztraceného města se hojně skloňovalo (respektive neskloňovalo, protože je nesklonné) již při propagaci hry. Jedná se totiž o největší hub v Tomb Raider hře, s kterým se tvůrci chtěli pochlubit co nejdříve. Některé věci proto v samotné hře už pak nepřekvapily - třeba že se tu můžete seznámit se spoustou domorodců, co vám dají různé úkoly, na tržišti s vámi budou obchodovat, nebo si s vámi jen tak popovídají (pokud máte to správné oblečení). Paititi je navíc jednoznačně krásné, stejně jako celá hra. Ale mám u něj nějaká ta ale.

Některé pocity není snadné nějak jednoduše popsat, dát jim nějaké jasné jméno. Řeknu to asi takhle: chyběl mi ten pocit ohromení, který jsem po veškeré té velké propagaci Paititi čekala. Nějak prostě nepřišel. Paititi mi dech nevyrazilo. Líbilo se mi, to ano, ale nepřineslo mi ten wow efekt, na který jsem se těšila. Ani jeho velikost mě nepřekvapila. Možná za to můžou moje jiné hráčské zkušenosti; po hrách s otevřeným světem (například můj milovaný Skyrim nebo třetí Zaklínač) vám prostě všechny huby po chvíli přijdou poměrně malé.

A upřímně - to Lařino bratříčkování se s domorodci se mi opravdu nelíbilo. Chápu, že o nějaké realističnosti si v počítačové hře člověk může nechat jenom zdát, a ani není vždycky žádoucí, ale Lařiny reakce na různé postavy mi přišly nesnesitelně přehrávané, až falešné. Možná za to může to, že Lara sama není moc společenský typ, jak sama na začátku hry říkala. Doufám. Příliš emotivní na obou stranách - hlavně emotivní tak nějak nesprávně. Ačkoli si Lara v Paititi oblékla slušivou místní tuniku, čekala bych, že domorodci, kteří nejsou zvyklí na návštěvy zvenčí, budou vůči neznámé holce opatrnější.

A vůbec - znovu se vracím k tomu jazyku - je sice možné se fakt dobře nějaký jazyk naučit, ale to by Lara musela být vážně zázračně nadaná, aby se místním dialektem naučila tak dobře, aby ošálila místní strážné, že je jedna z nich.

Temnější Lara?

Spíš o něco zkušenější. A připravenější, i když stále ji lze překvapit (třeba sebrat dýku i stříbrný box).

Velmi se mi líbil moment, kdy Lara z ropné plošiny spadla do vody a pak se vynořila z hořících vod jako anděl pomsty.

Podobnost tohoto výjevu se začátkem Tomb Raider (2013) jistě není náhodná.

Je třeba něco dodávat?

Rodinné záležitosti

Asi už jsem to říkala mnohokrát - na Lařiny rodinné problémy už jsem po dlouhé éře Crystal Dynamics v podstatě alergická, takže mě příliš nepotěšilo, že se téma Lařiných rodičů opět objevilo. Dává to ale svým způsobem smysl - uzavřelo se tak (pevně doufám) to, co se nakouslo v Rise.

A Lařino váhání, zda schopnost přetvořit svět nepoužít na oživení rodičů? Stará záležitost. Viděli jste první film s Angelinou?

A proběhnout se s malou Larou po části sídla bylo příjemné zpestření hry.

Přestřelky a bojové dovednosti

Bojové partie nejsou zrovna mou nejoblíbenější částí nových dílů. Fakt si je prostě moc neužívám. Ne že bych je nezvládala, ale nějak pro mě nemají kouzlo (i když plíživý způsob vyřazování nepřátel mi ve hrách vyhovuje). Shadow v podstatě bere to, co bylo v Rise, a přidává k tomu sem tam něco nového; něco nepřebírá vůbec nebo to nějak modifikuje. To platí vpodstatě pro většinu herních prvků, nejen pro boj. V Shadow se objevilo několik nových vychytávek, které Laře můžou pomoct zbavit se protivníků. Vážně nejsou špatné - střelit jednomu z vojáků do těla jed, který ho zmate tak, že postřílí většinu své jednotky a pak sám padne, není vůbec marná záležitost. Zakrýt se bahnem je logické; zhoršuje to viditelnost a navíc to pomáhá proti odhalení termálními kamerami (znáte Predátora?). Velmi zajímavá je taky možnost vytáhnout si nepřítele na strom a zlikvidovat ho takto... Lara se v Shadow proměnila v skutečně smrtící sílu.

Mám ale jedno ALE, které mi přijde poměrně zásadní. Přijde mi, že boj v Shadow nedostal dost prostoru. Ano, to říkám já, která na bitky moc nejsem. Mám ale pocit, že na to, nakolik byl vylepšený systém boje ve hře zdůrazňován v kampani, se ve hře uplatnil vlastně poměrně málo. A spousta těch super dovedností se člověku otevře třeba až poměrně pozdě (odemykají se uplatňováním zkušenostních bodů ve stromu zkušeností), takže něco fakt super nakonec zužitkujete třeba jen jednou dvakrát - tedy když hrajete poprvé. Můžete si pak taky pustit novou hru plus, kdy si Lara zapamatuje, co jste ji naučili, takže začínáte vlastně s poměrně velkou výhodou.

Prozkoumávání, hádanky a hrobky

Co mě skutečně potěšilo, je vystupňovaný a hlavně oddělený systém obtížnosti. Hráč si v Shadow může nastavit jinou obtížnost pro souboj, pro prozkoumávání a pro řešení hádanek. Úroveň obtížnosti souboje například ovlivní dostupnost nábojů a věcí šikovných v boji. Lehká obtížnost prozkoumávání namaluje v terénu spoustu pomocných ukazatelů, především nechvalně proslulých bílých čar; ty na střední obtížnosti vyblednou a na těžké zmizí docela (zajímavé je, že nemizí bílé škrábance na stromech, která ukazují, kudy na strom vyskočit). Obtížnost hádanek zase ovlivňuje to, nakolik Lara radí, co je potřeba s čím udělat, a taky to, jak se části rébusu zobrazují při schopnosti Survival Instinct.

Takže já si hned nastavila souboje na normal, prozkoumávání a hádanky na hard.

Nepřišlo mi to zase tak moc těžké, ale u některých hádanek jsem si chvilku pobyla.

A pochválit musím i volitelné hrobky. Obzvlášť jedna mi dala zabrat - sluneční chrám, ve kterém je potřeba nastavením zrcadlem správně odrazit sluneční paprsky. V tom jsem se zastavila aspoň na hodinu a půl. (A pak jsem se tam zase vrátila, protože jsem zjistila, že jsem si tam zapomněla přečíst jeden reliéf. A bohužel se mi ne a ne podařit se k němu zase přes celý ten systém paprsků a kladek dostat...)

A jistě není nutné dodávat, že hrobky jsou v Shadow parádní i vizuálně. A hlavně jich je víc, mnohem víc!

Konec

Přemýšlím. Co jsem vlastně ještě chtěla říct?

Aha. Je mi to sice trapné přiznat, ale měla jsem problém pochopit konec. No. Víte, jak Lara zlikvidovala Domingueze posedlého Kukulkánem, který se pak přelil do ní - a Crimson Fire / Chak Chel ji pak coby Ix Chel symbolicky bodla a obětovala tak boha v ní. No, tak to mi došlo až po tom, co jsem si o tom něco přečetla, protože mi vůbec nepřišlo na mysl, že by ono bodnutí mohlo být jen symbolické.

Mimochodem, víte, že hra měla původně trochu jiné video po titulcích? Ale o tom si povíme příště.

A jak to celé uzavřít? Řekla bych, že jsem si Shadow celkem užila - ale pořád mám pocit, že jsem si mohla užít víc, že tomu ještě něco chybělo. Jen nedokážu přesně určit, co to mohlo být.

Mám v plánu zahrát si znovu celou trilogii. Třeba tomu přijdu na kloub.