Vzpomínky na Kambodžu

Kambodža 1984. Angkor Wat. Nevím, proč se mi to vybavilo právě teď, na konci milénia. Chystám se do Egypta, čeká tam na mne speciální kousek, Horův amulet, dosud nedotčený chmatavými prsty vykradačů hrobek, protože ho zatím žádný nenašel. Žádný totiž nebyl jako já, světoznámá archeoložka Lara Cro... moment. Kde jsem tohle slyšela?

---

No ano. Starý dobrý Werner Von Croy, světoznámý archeolog a dobrodruh. Skoro nikdy neopomenul ke svému jménu dodat tenhle titul. Můj učitel a mentor.

Když mi bylo šestnáct, pozval mě, abych ho doprovázela na jeho výpravě do Kambodže. Možná si myslel, že mě ten starý chrám ohromí a trochu zkrotí, že poznám, co je to skutečná archeologie - žádný dětský čajový dýchánek. Ve skutečnosti hlavně potřeboval někoho, kdo by za něj skočil do vody, protože si nechtěl namočit svůj skvostný oblek, kdo by za něj šplhal po dlouhých žebřících a hledal všechny ty důležité páky. Akorát ten nůž mi nechtěl půjčit a s divokými prasaty se snažil vypořádat sám. Nepříliš úspěšně. Efektivnější bylo prostě je přeskočit a utéct. Hned po vstupu do chrámu mě Werner varoval, že je to místo nebezpečné a že se mám držet u něj. Můj průvodce mě ale neustále zasypával dost zvláštními pokyny. "Drž šipku dopředu a akci", jak mi to jako mělo pomoct vytáhnout se na břeh?

Angkor Wat je úžasné místo. Postavili ho Khmerové někdy ve 12. století a dodnes zůstal největším a nejzachovalejším chrámem v oblasti. Zachovalé zůstaly i všechny ty pasti, co tam na nás čekaly. Bodny, otrávené šipky, padací mosty... přesto se nám ale podařilo nalézt zahradu Pěti věží. A závodili jsme o Iris.

Iris je neobvyklý artefakt. Zvláštní perpetuum mobile nadané nejasnými schopnostmi. Neví se o něm skoro nic - jak se dostal do Angkor Watu, jak vůbec vznikl, proč, jaké jsou jeho síly? Werner na něm později prováděl pokusy. Když jsem mnoho let po našem společném dobrodružsví, v roce 1995, odnášela Iris z laboratoře v mrakodrapu Von Croy Industries, naneštěstí jsem si zapomněla přibalit výsledky jeho výzkumů. Možná bych Wernera mohla zase někdy navštívit. I když nevím, zda bude mít radost. Přece jen ten kámen považoval za svůj. V této otázce jsme se nikdy neshodli.

Tehdy ještě nepatřil žádnému z nás. Werner mě považoval za svou nejlepší žačku a když jsme prošli první část chrámu, začal ve mě vidět dokonce možnou sokyni. Vyzval mne, abych zkusila předčit svého učitele. Starý muž mne podcenil. Měl za sebou možná mnoho let zkušeností, ale já se vždy učila velmi rychle. Přeskočit propast, uběhnout maraton, prolézat po čtyřech úzkými škvírami, to pro mě už tehdy nic nebylo. Uskočit ve správnou chvíli před bodny, opatrně našlapovat, abych nespustila past, sprintovat k zavírající se bráně... velmi rychle jsem si navykla na vyšší hodnoty adrenalinu v krvi. Stal se z toho sport. Naučila jsem se porážet dávno mrtvé stavitele a tvůrce pastí. Mohli se nanejvýš otáčet v hrobech. I když je pravda, že jsem později potkala několik původních obyvatel hrobek, kterým otáčení se nestačilo, zvedli svoje ztrouchnivělé pozůstatky (často obalené zbytky obvazů) a začali si se mnou hrát na honěnou. Když jsem před pár lety pátrala v Egyptě po třetí části Scionu, našla jsem takových pamětníků časů dávno minulých slušnou řadu. Ale ty staré kosti neměly proti mým milovaným pětačtyřicítkám šanci.

Kromě Irisu jsem našla na této výpravě ještě jiný poklad. Právě ho držím na klíně. Kůže je stále stejně pevná a přezky drží na svém místě i po těch letech. Cestuje se mnou od té doby vždy a všude, je to ten nejvěrnější a nespolehlivější přítel. Můj batůžek. Jeho předchozí majitel neměl moc štěstí. Když jsme se seznámili, zbyla z něj už jen kostra obalená trochou zetlelého masa a šatstva. Ten hnědý kožený batoh byl ale naprosto bez poskvrnky. Na první pohled dokonalý a na každý další taky. A nevěřili byste, co všechno se do něj vejde.

Werner to neměl se svým sebevědomím tak přehánět. Když jsme nakonec oba dorazili do místnosti, v jejímž středu se v prapodivné kupoli otáčel Iris, odmítl věnovat pozornost varování na plaketě. Jistě, správného vykradače hrobek nebo archeologa takové varování nezastaví, není ale moc moudré ho zcela ignorovat a považovat starodávné pasti jen za nějaký hokus pokus. Tak nějak to řekl. Na můj vzdor nebral ohled. Nařídil mi zatáhnout za páku. Bylo to na jeho hlavu. Nakonec to odnesla především jeho noha. Když se kupole otevřela a Werner přešel po mostě k pokladu, začala se svatyně otřásat, Werner spadl a ocitl se uvězněn za nohu uprostřed kupole. Hlavou dolů to nemohlo být moc pohodlné. Podařilo se mi utéct, ještě než se zablokoval východ, a o něco později jsem mu přivedla pomoc.

Artefakt jsme nakonec skutečně získali a Werner to přežil. Ale nejsem si jistá, jestli rozdýchal to, že jsem mu ho později vzala. Myslím, že už v Kambodži se náš vzájemný vztah zproblematizoval a že mi nikdy neodpustil, že jsem ho tam přes všechnu snahu nechala viset tak dlouho. Už jsme se dlouho neviděli. Proč jen jsem si na to vzpomněla teď? Neslyšela jsem o tom, že by byl Werner právě v Egyptě, ale člověk nikdy neví. A vykradač hrobek si nikdy nemůže být jistý, jestli kámen, na který právě klade nohu, nebude ten poslední.

SCREENSHOTY