Do Údolí králů
Dokud sedíte v pohodlí své pracovny či knihovny, nebo se rozhlížíte po bezpečí muzea, máte pocit, že Egypt, to jsou samé úchvatné stavby a památky a artefakty. To ale nemáte úplnou představu. Za prvé, abyste se k něčemu zajímavému dostali, musíte si zvyknout na písek. Hory písku. Je všude - ve vlasech, v očích, v botách, brzy ho máte v mozku, vy sami jste písek. A i když vás písek nezastaví, pořád ještě vás mohou zastavit jiné věci. Třeba to, že nikdo vlastně neví, kde je to, co hledáte. Což je na jednu stranu výhoda, protože se jednak nemusíte prodírat řadami turistů, jednak je váš vytoužený poklad stále tam, kde má být. Ale stále ještě ho chrání škorpioni. A hádanky. A pasti. A mumie, kterým se vůbec nelíbí, když jim někdo šlape po hrobě.
Už je to pár let, co jsem byla v Egyptě naposledy. V jednom bohy i lidmi zapomenutém chrámu se mi podařilo najít poslední díl Scionu, artefaktu z Atlantidy, a vedlo to nakonec hlavně k tomu, že ztracený kontinent je skutečně ztracen. Údolí králů je něco zcela jiného. Když starým Egypťanům došlo, že nebude možné postavit pro každého faraona jeho vlastní pyramidu, protože by to zabralo příliš mnoho času, začali své vládce a šlechtice pohřbívat do skalních hrobek. Vytesali tu úplné město mrtvých. Pro archeology je to úplný ráj a vykrádání hrobek je tu snad ještě starším řemeslem než to, o kterém se v tomto kontextu mluví obvykle. Vyhrabávali jednoho faraona za druhým, až se zdálo, že Údolí už vydalo všechna svá tajemství. Napadlo vůbec někoho, že v odlehlém koutě čeká na své odhalení hrobka boha?
Asi nikdy mě nepřestane překvapovat, jak majestátní, jak záludné a hlavně jak funkční ty staré pasti jsou. Cestou hrobkou jsem jich potkala celou řadu. Dokonale ostré bodny vyjíždějící ze zdí v neúprosném rytmu, místnosti plné dlouhých blýskavých nožů, které jen čekají na neopatrný krok, zvláštní dlaždice, které vám začnou hořet pod nohama, a spousta písku, písku, písku, který je potřeba přesypat sem a tam. Ale vlézt do úst Sfinze, to byla příjemná odměna.
A ještě zajímavější odměnu jsem našla na tom starém sarkofágu v pohřební místnosti. Přímo uprostřed prsou ležící postavy se blyštěl zlatý ankh, Horův amulet. Teprve později jsem se dozvěděla, že asi nebyl nejlepší nápad artefakt ze sarkofágu sundat. V první chvíli se zdálo, že se nestalo nic víc, než že ze sarkofágu začala prýštit krev a v hrobce se začaly probouzet mumie. Jsou pomalé a vydávají zvuky, jako by jim z posmrtného života bylo neustále špatně. Že by měly nějakou zásadní odpověď na otázky, které si lidstvo o smrti už tak dlouho klade?
Najala jsem si tentokrát na výpravu průvodce. Obvykle dávám přednost práci o samotě, tak nevím, co mě k tomu vedlo. Nebylo to k ničemu. Proč?
- Protože mi průvodci obvykle dlouho nevydrží. Nestačí mému tempu, nebo je roztrhají vlci.
- Protože tenhle byl naprostý zbabělec. Utekl při prvním náznaku problémů.
- Protože to byl špeh, kterého za mnou poslal Werner Von Croy.
Starý dobrý Werner. Takže se mi ty události z Kambodže nevybavily jen tak pro nic za nic. Tak Werner je v Egyptě a má zřejmě zájem o tentýž amulet. Sám se se svou šakalí berlou do hrobky nevydá, tak využil toho, že jsem tam zamířila já. Ahmed využil chvíle, kdy jsem četla nápis na ankhu. Aniž bych měla čas vzpamatovat se z toho, že jsem probudila Setha, namířil na mě ten nezdvořák pistoli. To mu rozhodně nezapomenu.
Následovala pravděpodobně nejpodivnější honička všech dob. Jak často se vám stane, že na vás pronásledovaný někde počká, než zastřelíte všechny jeho kumpány? Dokonce mi nechali auto. Tedy je pravda, že všichni ti ninjové, co v něm přijeli, už byli na onom světě, takže jsem se jich nemusela ptát, zda jim to nevadí.
Werner jistě nebyl moc nadšený, že se jeho pochopům nepodařilo amulet mi sebrat. Pravděpodobně se za mnou požene dál. Když po nějakém artefaktu zatouží, jen tak ho z hlavy nepustí. Jako já.
Komentáře
Okomentovat