(1) I v těch nejhlubších kobkách je světlo

"Správný dobrodruh by měl mít sebou vždycky světlice. I když moc světla nedávají. Nebo baterku. Či alespoň sirky. Pro všechny případy. Kdo by chtěl v absolutní tmě šlapat po kostech svých předchůdců, poslouchat pleskání tlejících obvazů mumií, nebo se snažit potmě číst prastaré nápisy, které rozhodně nejsou v Braillově písmu? Samotnou mne ale překvapuje, jak zřídka se mi něco takového stává. Jako by svět ve svých útrobách zapomněl zhasnout..." (ze zápisků Lary Croft)

Je to samozřejmě totální nesmysl, natření reality narůžovo, zmačkání fyzikálních zákonů do kuličky a odhození stranou. Ale funguje to tak. Ve hrách, filmech i knihách. I můj oblíbenec Terry Pratchett se nad touhle záhadou v jedné ze svých knih zamýšlel. Jako by byly jeskyně, do kterých jednou vkročí hrdina či antihrdina, porostlé světélkujícími houbami. Není prostě možné, aby neviděl, nebo aby čtenáři/hráči/diváci neviděli hrdinu. Noc se tváří jako den a den je prostě den.

Občas je tedy i v těch hrobkách, jeskyních a chodbách taková tma, že člověk sotva tápe, úplná tma ale pochrupuje někde mimo náš dosah. Ono pobíhat s Larou v naprosté černočerné tmě, vrážet do mumií, padat do pastí, hledat na zdech páky a nechávat se pomalu či rychle ožírat něčím neviditelným by taky byla sranda, alespoň na chvíli. Naštěstí ale v Larou navštívených prostorách to světlo bez příčiny bývá. Aspoň slaboučké. A my si můžeme vychutnávat Laru v celé její kráse a síle a hrobky a jeskyně v jejich monumentálnosti a zapeklitosti. Někdy třeba prastaří kněží zapomněli v chrámech zapálené louče, že jo. A taky pořád hoří. A proč ne? Ve světě fantazie je možné kde co. A nejzábavnější způsob, jak si "rozsvítit", je donekonečna kolem sebe střílet...

A přiznejte, kolikrát jste si už při tápání potmě svítili telefonem a v duchu jste si "hráli" na to, že je to Lařina světlice? :-)