Stýská se mi po žebřících

Mám slabost pro žebříky. Znám je samozřejmě mnohem déle než Laru. A vztah k nim mám také delší dobu než k Laře. Nedivte se, k mým nejmilejším vzpomínkám z dětství patří chvíle, kdy jsem spolu s několika blízkými běhala po zahradě, nosila NÁŠ malý dřevěný žebřík sem a tam (nutno dodat, že byl jen o málo vyšší než my) a lezla na stromy a střechy, kamkoliv jsem se dostala.

Lara leze po žebřících v jednom kuse. Většinou jsou to tedy jen textury a vypadá to, že Lara spíš leze po žebříku, který vidí jen ona ve své mysli, ale stejně to ve mně pokaždé probouzí záchvěvy příjemných vzpomínek. Na lezení po žebříku prostě něco je. Naposledy jsem tohle léto balancovala na štaflích a natahovala se pro zralé meruňky. Zbožňuju ten pocit, když se dostanu o něco výš, když se můžu rozhlédnout a prohlédnout si věci kolem sebe z výšky. A přitom mě na rozhledně jen tak nepotkáte. Já mám raději jiná místa.

Ještě před pár lety pro mne příchod podzimu znamenal žebřík. Byla jsem totiž vždy pověřena úkolem vylézt na střechu kůlny a posbírat odtamtud ořechy spadlé z velkého starého ořechovce. Jenže ten strom byl už starý a musel být pokácen, takže na střechu už nemusím. Sice bych tam mohla vylézt i tak, ale s těmi ořechy to byla zábava. Pomalé plížení, protože střecha byla stará (už i tu mi vyměnili), prolézání mezi větvemi stromu, které tak příjemně voní. Pro mne dokonalý pocit podzimu.

Těším se, až zase narazím na nějaký žebřík. Žebříky jsou skvělé. A ještě lepší je pocit, když člověk ví, že nahoře čeká něco moc příjemného.

Tedy ne chlápek s nabitou bouchačkou nebo podobné drobné nepříjemnosti, se kterými se nahoře setkává Lara Croft.