Když člověk zapomene myš

Po mnoha dlouhých rozmrzelých dnech, po příliš dlouhé pracovní noci, která obsahovala víc počítání zmrzlých rybích filet a sklenic marmelád, než byla má nematematická mysl schopna přijmout, po téměř žádném spánku si zabalit věci a vyrazit na prodloužený velikonoční víkend domů je pro počítačového závisláka mého kalibru rizikovější, než jsem si myslela. Stačí troška nepozornosti a tak důležitá součást mého dne, jako je má myš, zůstane na několik dní chudák zapomenutá na koleji.

Poslední dobou se mě špatná nálada drží pořád (a to počasí tomu jen nasazuje korunu), a teď taková drobnost, která mě ale nebetyčně štve. Mám touhu kvílet, výt a bít hlavou do zdi. Já tak nesnáším touchpad! Ani pořádně nevím, jak to slovo napsat, grr! Jakákoliv činnost je s tímhle mechanismem najednou mnohem zdlouhavější, omylné překliky častější, mnoho činností dokonce nemožných či téměř nemožných (teoreticky by to jít mělo, ale zkuste si to a nerozmlaťte u toho klávesnici). Třeba upravit obrázek do rozdělaných článků, zahrát si na odreagování rozehranou hru (ne, není to TR). Alespoň ke hraní klasických dílů Tomb Raider není myši třeba. Jenže já když mám rozehráno něco, tak mám pak taky na to chuť (když mne to pochopitelně baví, pokud mne to nebaví, tak to prostě přestanu hrát)...

Je to někdy k vzteku, být student stěhovavý.