Planescape Torment - recenze

Sigil. Město tisíce dveří. Portál může vést kamkoliv, objevit se může pod každým obloukem, i pod zkříženými větvemi, a klíčem k jeho otevření může být cokoliv. Kousek mýdla, kůstka z prstu i myšlenka... Město neustále přestavované tajemnými dabusy, město, kde i ulička může mít porodní bolesti. Město, kterému vládne Paní Bolesti, bytost něuvěřitelné síly, a přesto - ne, to nebudu prozrazovat. Sféry, jejichž "obyvatelé" nepřejí životu návštěvníků, chýše nejchudších i sídla nejbohatších. Ulice plné lidí - zlodějů, hampejznic, měšťanů i šlechty. Márnice a její "obyvatelé", živí i mrtví... Ze zombií padají obvazy, vypadávají jim hřebíky spojující jejich klouby, Spalovači s velkým S nad nimi stojí jako biřici a dohlížejí na to, aby mrtvoly byly správně upraveny, než je spolkne chřtán spalovny. A představte si, že právě vy jste jednou z těch mrtvol, co leží na marách na stole, právě vás přivezla hnijící zombie. A to není to nejhorší. Nejhorší je, že se v téhle situaci probudíte a postupně zjišťujete strašlivou pravdu:

Že nemůžete zemřít.

Nejprve bych ráda zdůraznila jednu věc. Tahle hra, přestože jsem slovo zombie v odstavci nahoře řekla víckrát než jednou, není, skutečně není o likvidaci nemrtvých, není to postapokalyptický svět, kde jste přežili jen vy a všichni ostatní zmutovali. Kdepak. Tady jste ti divní vy.

V márnici je to skutečně spíš pro silnější žaludky

Probouzíte se jako chlápek tak zjizvený, že to vypadá, jako by vás roztrhala smečka hladových tygrů, pak na do vás nějaký šílený berserk zatnul nejméně stokrát svou bojovou sekeru a nakonec si na vašich zádech bohové alespoň deset let zkoušeli piškvorky. A nemáte prakticky nic, jak jinak také, vždyť jste přece byli bráni jako mrtvola, a ta přece nic nepotřebuje (až na ty zombie, co chodí kolem, ty oživují Spalovači jako levnou pracovní sílu). Co ale naštěstí máte, je někdo, kdo vás alespoň trochu zná. Jmenuje se Morte, nikdy nepřestane sršet vtípky a nadávkami, a ano, je to létající lebka. Raději se dlouho nedivte, každý jsme nějaký - a nechte si od něj přečíst, co máte vytetováno na zádech za vzkaz.

Už vám asi došlo, že morbidnosti jsou nedílnou součástí celého tohohle dobrodružství. Takže až si ponesete svá střeva v tlumoku, moc to raději neřešte. Vy se totiž naštěstí hrozně rychle regenerujete (takže vám ta střeva nejen že dorostou, ale ještě vám je někdo podruhé vyndá, abyste si z nich mohli udělat náramek). Regenerujete se tak dobře, že až najdete v jedné kryptě uhnilou ruku, s překvapením zjistíte, že kdysi patřila vám!

Na tržišti můžete otravovat tolik lidí...

Ale abych byla upřímná, ačkoliv trocha morbidnosti se mi v hrách zamlouvá, není to něco, co by samo o sobě dokázalo udržet mou pozornost. Ne, na to je třeba něco mnohem složitějšího. Nebudu chodit dlouho kolem horké kaše. Důležitá je myšlenka. A spojení trochy té morbidity s obrovským množstvím filozofování, řešení úkolů, hádanek a hlavně napínavým příběhem, to už je něco.

Probudíte se v márnici, a neznáte ani své jméno. Jediné, co vám napoví, co si vlastně počít, je vzkaz, který kdosi zanechal vytetován na vašem vlastním těle. Je čas se dostat pryč, protože Spalovači nemají rádi, když se jim někdo kolem mrtvol motá. A až to dokážete, otevře se před vámi skutečně skvostný svět, město Sigil, o kterém jsem mluvila už na začátku. A věřte mi, že to stojí za to. Uvidíte sami, jaké divy naleznete na smetišti a jak podivuhodný svět v kobkách pod ním. Milovníci dlouhých rozhovorů si přijdou na své v Nevěstinci duševních rozkoší. Nezapomeňte navštívit obchod s kuriozitami a navštívit Městskou halu, kde naleznete i sídlo spolku sběratelů zážitků. Něco kuriózního také čeká v baru U doutnajícího nebožtíka, který se skutečně nejmenuje podle nějaké imitace...

V baru můžete potkat i Nekonečno

Na tržišti si můžete koupit roztomilého mazlíčka Lim-Lima. Ale hlavně vám proti osamělosti pomůže vaše parta, kterou v průběhu hry poskládáte. Každý samozřejmě vyniká v něčem jiném. Zatímco vy sami můžete jít po cestě bojovníka, mága nebo zloděje, ostatní už mají svou cestu vyšlapanou. Zlodějka Annah, bojovník-mág Dak'kon, ohnivák Ignus, mluvící encyklopedie Morte, sukkuba Fall-From-Grace či Nordom, kterého prostě nedokážu popsat jinak než jako mluvící televizi...

Pěkná krypta

Hodně se tu mluví. A samozřejmě jako v jiných RPG hrách máte možnost svou postavu vylepšovat. Přidáváním charisma a inteligence vám možnosti rozhovorů narůstají, takže můžete lidem klidně zkusit vymluvit díru do hlavy. Klaním se před těmi, kdo ten text, jenž by jistě vydal na mnoho knih, přeložili.

A hudba, ano, ta hudba... O té se ani nedá mluvit, tu si musíte poslechnout.

V Nevěstinci duševních rozkoší

Hra nabízí mnoho možností, kam se vydat, mnoho úkolů, které můžete kromě hlavní linie řešit. Zajímavý je třeba ten, do kterého se dostanete, když se příliš modlíte k panence Paní bolesti. Můžete řešit vraždu ve slévárně. Pomoci neznámému muži získat zpět jeho vidličku. Zachránit šílenou Ingres, ženu z jiné sféry, která jednou prošla portálem a už jej nemůže znovu najít. A ani konec nemusí pro všechny dopadnout stejně, záleží na vás, jakou volbu si vyberete. Vlastně je to nakonec velice dojemné a velice, velice filozofické. Dostanou se vám do mysli i takové otázky, nad kterými byste si mohli lámat hlavu pořád dokola. Řekněte, co myslíte, že může změnit charakter člověka?

Povídat si s pilířem lebek je nepříjemný zážitek, věřte mi

Víte, Planescape Torment je hra, která v hráči zanechá víc než jen vzpomínku, ona se do člověka skutečně zažere. A ono vám to ani nevadí, naopak, chcete ještě víc...

Planescape Torment vytvořilo studio Black Isle Studios v roce 1999. A přes to, že je považována za jednu z nejlepších a nejhlubších her vůbec a hráčská komunita si ji velmi cení, komerčně propadla. Masy holt nejsou herními gurmány.

Za hru i screenshoty opět patří můj dík CeBrkovi.