Téma č. 1 - Lov tyranosaura

Lara versus tyranosaurus. Tak oblíbené téma Core Design. Tak oblíbené téma mé:-)

Ponořte se do tří povídek našich tří soutěžících a na konci článku hlasujte pro svého favorita v anketě.

---

Shadris

S drakem na ramenou

"Super, to jsi celá Ty, Laro, tahat s sebou takhle skladné a nenápadné zavazadlo!" - vynadat si, je součást denní rutiny, naložit na džíp tenhle rozměrný, krví nasáklý pytel, už ale ne. Překvapivě jí taková rozcvička dala trochu zabrat. Možná bude muset o něco lépe zařídit posilovnu v druhém poschodí, ale na to bude čas později.
Se současným nákladem auto pojede pomaleji, kdyby k tomu nepíchla kolo a měla chuť měnit jej za rezervu, asi by nebyla tak podrážděná - nehledě na tu krvavou stopu, kterou po sobě zanechal pytel, když jej táhla po zemi.
"Sakra, mohla jsem za sebou rovnou nechávat cedule."
Na druhou stranu byla stylovější, než kdyby sypala drobečky, a o to tady přece celé odpoledne jde, nebo ne?
Nastartovala. Nebo se o to alespoň pokoušela. Kdyby se nezdržovala vyhubením druhů, které se již za vyhynulé považují, mohla touto dobou objevovat tajemství Velké Čínské zdi - tajemství stará několik tisíc let, která prozatím tak rychle nepodléhají rozkladu. Rukou odehnala mouchy a pistolemi zvěř, která zavětřila pach krve - preventivně.
Někomu by to možná nestálo za tu námahu, ale jak by jen mohla odolat? Sbírat věci je koníček, který se v její rodině dědí po generace, touha, kterou žádný čistokrevný Croft nemůže přemoci. Aspoň něco, čím se rodinným standardům nevymyká.
Má ráda výzvy a najít něco, čím odřezat víc než metrák šlach, svalů a kostí, byla jedna z těch, které si prostě nemohla nechat ujít. Navíc - vyřezat svému novému mazlíčkovi všechny zuby by možná trvalo ještě déle, a co pak s nimi? Winston náhrdelník nepotřebuje a ona taky ne. Měla už lepší plány.
Auto konečně nastartovalo, signál jejího odjezdu. Nasadila si sluneční brýle, setřela pot a soustředila se na jízdu. Zdálo se jí to jako zasloužený odpočinek po vší té práci, alespoň pro tentokrát. Zatímco za ní mizel pěkný kus zelené džungle, usmívala se a představovala si, kam si novou trofej uloží. Málem dostala záchvat smíchu, když před sebou viděla Winstona, jak leští tenhle netradiční stojan na deštníky, nejlépe ve foyer.
Trochu ji zamrzelo, že Winston jí asi zabrání vystavit svůj nový úlovek do jídelny nebo jiných prostor určených pro přijímání hostů - kdyby se zastavila teta, měla by konečně něco, čím vyděsit tu její protivnou malou bestii. Návštěvy právníků a jiných úředníků by se jí pak taky zamlouvaly o něco víc…její sluha vlastně vůbec neví, co je v životě doopravdy praktické. Nebýt toho, že vaří ten nejlepší čaj na světě, neměl by nad Larou vůbec žádnou moc.
Přes veškerý svůj důvtip a čas, který měla cestou k jedné rybářské vesnici u pobřeží, nebyla schopná vymyslet, jak takový náklad dostat nepozorovaně do letadla. Čas na plán B. Je dobré mít po světě pár známých, kteří vám dluží laskavost, a Wang, majitel malé letecké společnosti, Laře jednu dluží. Přesvědčit jej, aby se vydal na krátký výlet do Anglie, není nic, co by urozená dáma nezvládla.
"Jsi si jistý, že se má zavazadla vejdou do nákladového prostoru tohohle, ehm…modelu?" poznamenala, když viděla rozměr letadla.
"Říkala jsi, že se potřebuješ rychle dostat domů, ne že s sebou bereš velrybu. Bude to muset stačit. Mám se ptát, čemu vděčíme za tvou návštěvu?"
"Jako vždy, turistika." :-)
Ač to nerada přiznávala, s pomocí přítele už nebyl takový problém naložit hlavu T-Rexe na palubu.
Stará Anglie ji už tradičně přivítala deštěm.
"Lady Croft? Zdaleka bych vás doma nečekal tak brzy! Zmínila jste, že se vrátíte až za pár týdnů…"
"To snad není problém, Winstone. Trochu jsem se zdržela, znáš nás ženy, musela jsem ještě obstarat nějaký nábytek do své pracovny.
Neměj strach, nezůstanu dlouho…abych nezapomněla, postarej se, aby visel nad krbem, až se vrátím."

Niko339

Lara Croft v Údolí Divov

Lara stála pri veľkých dverách, ktoré pochádzali ešte z čias Inkov či dokonca mohli byť i staršie. Veľmi ľahko prečítala mix niekoľkých jazykov, a po chvíli vyslovila varovanie, ktoré stálo na dverách - Ten, kto je hodný vstúpiť, nech vojde ďalej. Ale ten, kto sa bojí Bohov, nech odíde a nikdy už sem nepríde, inak ho čaká bolestivá smrť v podobe ostrých tesákov.
"Zasa ďalšia povera." Poznamenala Lara a pozrela sa na svojho sprievodcu, ktorý jej radil ako sa dostať do týchto výšin v Nepáli. Sám sa jej stal sprievodcom a ukázal a doviedol ju k dverám, za ktoré on nikdy nemal odvahu vojsť, ale keď sa mu naskytla príležitosť, využil ju. Pomohol Lare dostať sa sem, ale len pod podmienkou že ak vyjde, chce vidieť čo sa tam nachádza. Lara bez premýšľania súhlasila. Koniec koncov - kamera bola súčasť jej dobrodúžstiev, pretože bez kamery by si nemohla tak intenzívne vychutnať všetko to, čo zažila.

Usmiala sa na sprievodcu a porozhliadla sa po nie zrovna najkrajšom mieste. Všade boli kamene a skaly, ktoré sem napadali, naviac niekde boli i ľudské telá či zvieracie.
No Lara zažila i horšie a s tohto sa jej dvíhať žalúdok rozhodne nemohol.
Keď nikde nič nenašla, pristúpila k dverám a znova si prečítala všetko to, čo na nich bolo.
Okrem varovania tam bol i akýsi zložitý mechanizmus, ktorý zrejme otváral dvere.
Chvíľku jej trvalo, pokedy pochopila zmysel každého obrázku, no čoskoro vyskočila cez kamene až na malý zľadovateli kopček, preskočila z neho na kus ľadu a z toho zasa na ďalší až sa dostala na odvrátenú časť mini-údolia, v ktorom boli dvere. Niekoľko krát preskočila zo skaly na skalu a čoskoro sa ocitla pri takmer neviditeľnom lane. Bolo tak zmrznuté, že ho Lara skoro prehliadla. Potiahla ním a čoskoro začula takmer nepatrní hluk, ktorý vydávali dvere. Rýchlo popreskakovala späť k mini-údoliu, a zoskočila na zem.
Dvere boli otvorené, no sprievodca nikde. Obzrela sa okolo seba, no nikde ho nevidela. Šla na okraj skaly, no ani tam ho nevidela.
Kde len mohol byť? - pýtala sa sama seba, keď zrazu niekto na ňu zozadu skočil a skoro ju zhodil dolú, z asi šesťtisíc metrov vysokej skaly.
Útočníka pevne chytila a prevalila ho na druhú stranu, takže nemohli spadnúť. Vytiahla deväťmilimetrovku a namierila mu ju na slychu.
"Kto si?!" zrevala a nabila zbraň.
Bol to ten sprievodca. Usmial sa na Laru a stlačil niečo, čo mal v rukách. Zrazu bolo počuť len tik-tak. Tik-tak.
"Oh, to nie!" zavrčala Lara, šklbla mu oblečením, pričom nejako odtrhla vačok. Rýchlo bežala k dverám a skočila dnu presne vo chvíli, keď falošný sprievodca vybuchol.
"Ah. Čo to bolo..." V tom sa dvere z rachotom zatvorili a Lara zostala v tme...

Z vaku vytiahla svetlicu a zapálila ju. V rukách držala ešte stále vačok.

"No skvelé!" zašomrala si a postavila sa. Bola v jaskyni bez slnečného svetla, odkázaná len na svetlice. "Kde tu je len východ?" pýtala sa sama seba a pomaly, opatrne kráčala cez jaskyňu.
Nevedela, ako dlho kráča, no po hodnej chvíli a štyroch svetliciach uvidela slabé svetielko na druhom konci nejakej chodby. Zapálila si ďalšiu svetlicu a rozbehla sa tak rýchlo, ako len vedela. V tom sa ale potkla. Dopadla na tvrdú kamennú dlažbu a zrazu si uvedomila, že to bolo lanko. "Pasca!" prebehlo jej mysľou a rýchlo odskočila čo najďalej, ako to len šlo. Svetlica jej zostala na mieste, kde padla, keď ju privalil veľký kameň.
"Uf, to bolo o chlp" vzdychla si a vytiahla ďalšiu svetlicu. Opatrne postupovala chodbou, až ju nakoniec ostré svetlo na konci oslepilo.

Otvorila oči a videla Rajskú záhradu. Veľké údolie, v ktorom všetko hýrilo životom. Vodopád s kryštálovo čistou vodou bol prvou vecou, ktorú si človek všimol. Tiekol z ohromných výšin a pôsobil majestátne, ako Mount Everest pri východe a západe slnka.
No Lara si všimla ešte jednu podivnosť. Úplne dolú, na samotnom dne údolia sa pohybovalo niečo. Niečo veľké.
"Ktože to tam je" povedala Lara s úškľabkom na perách a pomaly hľadala cestu, s ktorou by zišla úplne dolú.
Podišla na samý kraj a otočila sa. Do dreva, ktoré bolo - napodiv - ešte stále pevné, zabodla veľký klinec a oň pripevnila lano. Pomaly sa spustila dolú. Vždy, keď jej už viac nedočiahlo lano, urobila to isté a tak pomaly zišla dolú.
Avšak nejakých desať metrov od zeme sa až pozrela dolú. Oči ihneď vyvalila na majestátnosť tvorov, ktoré túto jaskyňu, či skôr údolie obývali. Mohutné, pestrofarebné, no podľa vedcov už dávno vyhynuté. Áno, boli to oni. Dinosaury.

Lara zliezla až na dno, a pomaly vykročila popri stene k otvorenému priestranstvu údolia, ktoré sa pred ňou otváralo, ako dvere do Krajiny zázrakov.
Všade boli dinosaury rôznych druhov, no tu, v tejto časti boli skôr len bylinožravce. Pretože všetky sa živili trávou, ktorá tu rástla rýchlejšie, než inde na Zemi. Možnože toto miesto tu je ešte z čias prahôr, či dokonca môže pochádzať ešte z praveku, kedy sa dinosaury voľne pohybovali po svete. Tak či onak - Lara našla to najdokonalejšie miesto na Zemi. Vzduch tu bol omnoho iný než všade, kde doteraz bola. Bol plný života, plný energie, bol taký čistý, úplne iný než vo veľkomestách či na dedinách. Vzduch tu bol zrejme taký, ako za čias éry dinosaurov, teda že koncentrácia kyslíka bola vyššia než teraz. Ale to znamenalo že každý výstrel mohol spôsobiť megakatastrofu v podobe požiaru.

Či už chcela, alebo nie, musela odložiť zbrane. Potichu - a hlavne nebadane sa presunula pod veľkú skalu, s ktorej prebehla pri akýsi tunel, ktorý tu bol už riadne dlho. Vytiahla si kameru a začala točiť všetko to, čo tu videla. Dinosaury, vodopád a nejaké nápisy...
"Nápisy?" prebehlo jej hlavou a priblížila si kameru k nápisu, ktorý bol nad tmavým miestom.
"Raj vystrieda peklo" - stálo tam.
"Raj vystrieda peklo" šepkala Lara a odložila kameru. Prebehla k tmavému miestu a začala hľadať nejaký vchod, alebo čokoľvek podobné. V tom sa prepadla pod zem.
"Aááá!" kričala a snažila sa niečoho chytiť, ale nemala sa čoho. V tom jej do rúk vpadol veľký mohutný koreň. Chytila sa ho a zavrela oči.
Pocítila hrozne silné myknutie a zrazu už bola na zemi.

Chrbát ju strašne bolel, ale nebolo to nič extra bolestivé. Otvorila oči a uvidela tmavé steny. A priamo nad ňou bola veľká kamenná tabuľka s nápisom :
"Každý Raj má svoju odvrátenú stránku"

Vtom niečo silno zrevalo. Lara otočila hlavu a pozrela sa doľava. Zem sa začala triasť a Lara pochopila čo znamenala hrozba "Raj vystrieda peklo." A "Každý Raj má svoju odvrátenú stránku".
Raj vystrieda peklo preto, lebo z Raja sa dostaneš do pekla. A každý Raj má svoju odvrátenú stránku, pretože pod tým dobrým je vždy to zlé.
Bylinožravce nahradia mäsožravce.

"Oh Bože" zašepkala Lara a pozrela sa do očí obrovského, šedo-zeleného T-Rexa, ktorý mal zrejme hlad. A jeho "bratia" tiež.
Priamo oproti Lare stála celá rodinka hladných T-Rexov, ktorý veľmi túžili po Lare...

Výstrely, krik, beh, otriasanie...
Lara sa bránila tak, ako to len šlo. Bolo jej jasné, že strieľať tu bude len na skazu, ale nemala inú šancu. Musela sa brániť pred smrťou v podobe veľkej tlamy.
Behala sem a tam, hľadala cestu preč, ale nikde nevedela nič nájsť.
"Možno že je už čas umrieť, možno už neexistuje cesta preč" - to sa jej honilo hlavou.
Privrela oči v objatí tmavej a úzkej diere, do ktorej sa ako tak vmestila. Ak je toto môj koniec, tak nech umriem aspoň s pocitom šťastia, že som videla niečo, čo iný už v živote neuvidia.
Zhlboka sa nadýchla a oprela sa o stenu.
Síce sa celá triasla, no bola odhodlaná sa vzdať.
Ona, tá slávna žena - lovkyňa pokladov, lovkyňa tajomstiev, ktorá ulovila Sasquatcha, či Atlantídu. Naozaj má takto umrieť?
Nechcelo sa jej umierať, ale v niektorých prípadoch bola smrť to najlepšie riešenie.
"No nie v mojom prípade" votrelo sa jej do mysle.

Vtom sa stena za ňou pohla a Lara sa prekoprcla do tajného tunela.
Ocitla sa niekde na druhej strane "Temnej strany" Raja. Všade boli kosti a vypadalo to ako veľký močiar. No bolo tam i niečo, čo veľmi upútalo Larinu pozornosť. Veľké vajcia.
"Oh Bože" zašepkala a podišla k ním. V tom sa znova začala zem otriasať a Lara pochopila, že je v hniezde. Obzrela sa okolo seba, až napokon uvidela ďalší tunel. Chcela sa rozbehnúť, keď sa pred tunelom objavila T-Rexova hlava.
"Ale to snáď nie". Ignorovala blbý pocit v žalúdku a bežala rovno. Tesne pri T-Rexovej hlave sa hodila na zem a prešúchala sa až do tunela. Postavila sa a bežala preč. Tunel viedol hore, čo znamenalo že čoskoro bude v Raji, a nie jeho temnom prostredí.

Bežala a bežala, keď začula ďalšie otriasania zeme.
"Však tam hore sú tiež dinosaury" povedala si a bežala horevyšie, keď zrazu zastala. Obzrela sa za seba a zbledla. Nič hore sa neotriasalo. Bolo to v tuneli, a bol to T-Rex!
Toto vôbec nebolo dobré. Pretože ak Lara uvažovala správne, tak práve pomohla T-Rexovi dostať sa do Raja. Čo teda ale znamená, že Lara práve nechá uhynúť všetky dinosaury, ktoré tu sú.

Neuvedomila si, že zastavila. Až keď T-Rexova hlava bola takmer pri jej. Rýchlo sa vzchopila a bežala horevyšie, až nakoniec bola hore, v Raji.
Prebehla cez otvorené priestranstvo až k vodopádu. Stiahla si batoh na chrbte, a použila vec, na ktorú predtým zabudla. C4.
Behom niekoľkých sekúnd ju zapojila a skočila do vody. Vytiahla deväťmilimetrovku a strelila do rozbušky. No predtým zašepkala "Prepáčte mi to" a ponorila sa.

Celé jej telo zasiahla vlna, no vybilo jej to len dych. No vydržala ešte minútu, a až potom vyplávala na hladinu.
Všetko čo videla bola číra hrôza. Všade zmasakrované telá dinosaurov, dokonca i T-Rex bol mŕtvy, ale aj jej cesta von. Teda, ak by objavila spôsob ako sa dostať von. Na hladine plávala hlava malého T-Rexa. Lara preglgla sliny a odvrátila zrak. Zabíjanie milovala, no najradšej zabíjala zločincov a nie úbohé zvieratá.
Vyliezla z vody a obzerala sa okolo seba. Okrem mŕtvol zvierat tu všetko horelo. Nič nebolo ako predtým.
Otočila sa a vliezla späť do vody. Všimla si totiž že pod vodou bola akási diera. Možno že to je cesta von - napadlo ju a plávala k nej.
Mala pravdu. Bola to cesta von. Naviac dostatočne veľká na ňu a ešte niečo...

Keď prišla domov, Winston len otváral ústa a sledoval, ako vo veľkej zahalenej klietke niečo vláči dnu, do skrýše s artefaktmi. Keď sa ta neskôr Winston pozrel, uvidel nad kozubom hlavu veľkého T-Rexa.

SurreyCroft

Střetnutí s Tyranosaurem Rexem

Dopadla jsem na suchou zem místy porostlou vysokou trávou. Ocitla jsem se v rozlehlé jeskyni. Pomalým krokem a s připravenou pistolí v ruce jsem se vydala do nitra jeskyně. Obcházela jsem malá jezírka, která zela prázdnotou, a rozhlížela jsem se všude kolem. Čím dál víc jsem se dostávala do stále temnější části jeskyně. Nakonec jsem musela zapálit světlici, abych věděla, kam jdu.

Jednou jsem uslyšela něco zašustit ve vysoké trávě pár metrů ode mě v temném koutě. Namířila jsem tam obě pistole a chtělo se mi zavolat: "Haló, je tam někdo?" Přišlo mi to k smíchu, protože ať už tam bylo cokoli, stejně by mi to nedokázalo odpovědět. Už se mi ta otázka drala z hrdla, ale varovný hlásek mi říkal, že bych možná neměla volat v jeskyni, která by mojí směšnou otázku akorát ztrojnásobila a přilákala by tak dravce, který se tady možná ukrývá. Tak jsem radši šla dál a pokusila jsem se nevnímat moje třesoucí se kolena.

Procházela jsem kolem plno malých jeskyněk nebo jen úzkých škvír a skulin. Zatím ale z žádné na mě nic nevyběhlo. Tráva kolem byla skoro všude udupaná. Nedávalo mi to moc dobrý pocit, ale šla jsem dál.

Blížila jsem se ke světlému prostranství. Světlo si prodíralo cestu skrz otvor ve stropě jeskyně, kolem kterého se vinulo plno lián. Napadlo mě, vyšplhat po nich a rozhlédnout se po okolí. Koneckonců, otvor nebyl zase tak vysoko a liány vypadaly pevně. Malý zádrhel byl v tom, že za mnou něco bylo…

Muselo to být něco obrovského, protože jsem cítila ten odporný dech, který mi sfouknul cop dopředu a rozvlnil trávu kolem mě. Pomalu jsem se otočila a ztuhla hrůzou. Dívala jsem se do dvou obrovských, jantarově žlutých očí. Nozdry měl roztáhnuté a dýchal stejně jako rozzuřený býk. Z tlamy mu trčely zuby dlouhé jako moje brokovnice.

Tyranosaurus Rex.

V okamžiku kdy po mně vyjel svými vyceněnými zuby, jsem uskočila na stranu a dala se do závodu na život a na smrt. Občas jsem vystřelila za rameno. Kulka ho zcela určitě trefila, to nebyl problém, ale nevypadalo by, že by mu to nějak ublížilo.

Skočila jsem do jedné menší jeskyně. Dinosaurus se okamžitě snažil proniknout ke mně, jeho široká tlama mu to ale nedovolila. Připadalo mi, že jsem do něj nastřílela snad tunu olova, ale pořád mu to neubližovalo. Naopak, přešel na novou taktiku. Začal mlátit hlavou do mé malé skrýše, která se teď lehce otřásala. Musela jsem si pospíšit. Vytáhla jsem brokovnici, zamířila a strefila jsem se do místa přesně mezi očima. Dinosaurus se lehce zapotácel, zjevně překvapený náhlou bolestí. Vystřelila jsem dalších několik střel. Zpanikařil a začal bortit vše kolem, abych přišla co nejrychleji o život. Když se teď takhle rychle pohyboval, nebylo zase tolik lehké se do něj strefit. Vyběhla jsem z jeskyně a opět začala střílet. Když mě ještěr zpozoroval na volném prostranství bez jakéhokoliv možného úkrytu, vydal se co nejrychleji proti mně. Svého cíle ale nedosáhl. Pár metrů ode mě se zarazil a s posledním zaskučením spadl po hlavě do jezírka, jejíž voda se roztřískla všude kolem. Oddechla jsem si, otřela si

zpocené čelo, sjela jsem do sedu a chvíli jsem zírala na to obří mrtvé tělo. Po chvíli jsem vstala, posílená vítězstvím.

Stejně je to jen taková přerostlá ještěrka, pomyslela jsem si s úsměvem a vyšla jsem vstříc novému dobrodružství…