Každodenní kurz přežití
Další Charliino čtvrteční zamyšlení...
Závidíte někdy Laře Croft, kolik prožívá dobrodružství? Chtěli byste být někdy v její kůži? Brodit se bažinami, lézt po vysokých skaliscích, pátrat ve starodávných chrámech či bojovat s nepřáteli tak zákeřnými, že to svět dosud nepoznal? Vážně ano? A nemáte někdy pocit, že už to dávno prožíváte?
Ovšem že nejde o totéž, co prožívá hrdinka Tomb Raider. To by, upřímně řečeno, ani nešlo, respektive není možné to dlouho provozovat a zůstat naživu, to má Lara více než dobře ověřené. Nejsme virtuální postavy, jsme lidé z masa a kostí (a prý i jiných věcí). Přemýšleli jste někdy o tom, jak byste si poradili, kdybyste byli vrženi do tak zoufalé situace, jako je ztroskotání na (relativně) pustém ostrově? Dokázali byste si postavit chýši, rozdělat oheň, ulovit něco k jídlu, co by pokud možno nebylo nechutné, slizké a s příliš vysokým počtem nožiček?
Někdo by to nejspíš dokázal, někdo si tím asi není moc jistý (já taky ne). A jen málokdo se skutečně dostane do takové situace, ve které si tyhle přežívací schopnosti může ověřit. Jenže ono i to, čemu se říká všední život, zahrnuje spoustu úkolů, které člověku z naší společnosti připadají tak běžné a nepodivuhodné, že si neuvědomuje, kolik sil, odhodlání a odvahy do nich musí nacpat. Můžeme tomu říkat třeba každodenní kurz přežití...
Vždyť co všechno musí člověk dělat, aby se stal takovým přeživším... Vstát každé ráno z postele. A to nejlépe včas.
Najít něco k jídlu, když na vás se zlomyslně šklebí prázdné skříňky i lednička, protože jste zapomněli nakoupit. Při boji s byrokracií, která pořád neví, co po vás vlastně chce, ale něco po vás rozhodně chtít musí, nerozbít vzteky okénko a neznehodnotit tak chudince úřednici pracovní prostředí. Nenechat se umačkat v dopravních prostředcích, prodrat se davy turistů, kteří ve chvíli, kdy vy někam spěcháte, zaručeně zastaví, aby se pokochali geniem loci. Odvážit se sáhnout do útrob pavučinami pokrytých gumáků, vyklepat jejich obyvatele a natáhnout si ty obrovské lodě na nohy, abyste v nich mohli následně vplout do po kotníky vysoké nechutné tekutiny, ve kterou se proměnil zbytek vody ve vašem bazénu, a doufat, že když to na vás při nalévání téhle věci (plné věcí, které jsou dokonce živé) do kbelíku náhodou šplíchne, že se neproměníte v mutanta. No jo, čerstvá zkušenost - když jsem včera sklonila hlavu k té smradlavé shnilotině, vlezla mi do hlavy myšlenka, že když rozdýchám tohle, budu určitě schopná odehrát cokoliv, co si na nás hráče Crystalové v novém TR vymyslí:-)
Ovšem že nejde o totéž, co prožívá hrdinka Tomb Raider. To by, upřímně řečeno, ani nešlo, respektive není možné to dlouho provozovat a zůstat naživu, to má Lara více než dobře ověřené. Nejsme virtuální postavy, jsme lidé z masa a kostí (a prý i jiných věcí). Přemýšleli jste někdy o tom, jak byste si poradili, kdybyste byli vrženi do tak zoufalé situace, jako je ztroskotání na (relativně) pustém ostrově? Dokázali byste si postavit chýši, rozdělat oheň, ulovit něco k jídlu, co by pokud možno nebylo nechutné, slizké a s příliš vysokým počtem nožiček?
Někdo by to nejspíš dokázal, někdo si tím asi není moc jistý (já taky ne). A jen málokdo se skutečně dostane do takové situace, ve které si tyhle přežívací schopnosti může ověřit. Jenže ono i to, čemu se říká všední život, zahrnuje spoustu úkolů, které člověku z naší společnosti připadají tak běžné a nepodivuhodné, že si neuvědomuje, kolik sil, odhodlání a odvahy do nich musí nacpat. Můžeme tomu říkat třeba každodenní kurz přežití...
Vždyť co všechno musí člověk dělat, aby se stal takovým přeživším... Vstát každé ráno z postele. A to nejlépe včas.
Najít něco k jídlu, když na vás se zlomyslně šklebí prázdné skříňky i lednička, protože jste zapomněli nakoupit. Při boji s byrokracií, která pořád neví, co po vás vlastně chce, ale něco po vás rozhodně chtít musí, nerozbít vzteky okénko a neznehodnotit tak chudince úřednici pracovní prostředí. Nenechat se umačkat v dopravních prostředcích, prodrat se davy turistů, kteří ve chvíli, kdy vy někam spěcháte, zaručeně zastaví, aby se pokochali geniem loci. Odvážit se sáhnout do útrob pavučinami pokrytých gumáků, vyklepat jejich obyvatele a natáhnout si ty obrovské lodě na nohy, abyste v nich mohli následně vplout do po kotníky vysoké nechutné tekutiny, ve kterou se proměnil zbytek vody ve vašem bazénu, a doufat, že když to na vás při nalévání téhle věci (plné věcí, které jsou dokonce živé) do kbelíku náhodou šplíchne, že se neproměníte v mutanta. No jo, čerstvá zkušenost - když jsem včera sklonila hlavu k té smradlavé shnilotině, vlezla mi do hlavy myšlenka, že když rozdýchám tohle, budu určitě schopná odehrát cokoliv, co si na nás hráče Crystalové v novém TR vymyslí:-)
Až (zase) budete dobíhat autobus, představte si, že máte v zádech bandu nájemných vrahů / mumií / yettiů / T-Rexe / jakéhokoliv nepřítele si představíte. Uvidíte, že vaše nohy zrychlí desetinásobně. A až se za vámi zavřou dveře, budete mít větší pocit zadostiučení. Podařilo se vám přece přežít, a to je v tomhle světě něco!
Komentáře
Okomentovat