Čekám, čekáš, čekáme

Osoba první, druhá i číslo množné; jasně, čekání je prostě součástí života. Čekáme pořád. Pesimisté - a v podstatě i náboženští fanatici - občas tvrdí, že život je jen čekání na smrt. S občasnými čekacími zastávkami, že. A nejen zastávkami autobusovými.

Vy čekáte na to, až já něco napíšu, já zase čekám na to, až se objeví něco, o čem bych napsat mohla; a pak zase čekám na vaše reakce. Jak prosté. Zkuste si to slovo trošku poválet po jazyku. Čekat, čekat, čekat... když si to opakuji dost dlouho, připomíná mi výstřely, kulometnou palbu času, který se neustále chystá mě zkosit. Přede mnou se jako obrovský černý monolit tyčí zkouškové období, připravené na mne padnout a zadusit mne. A před námi všemi se protáhl čas, který stojí mezi námi a námi očekávanou hrou. Upřímně řečeno - a teď mám obavu, že se na mne coby adminku blogu o Tomb Raider vrhnete za taková slova s mačetami v rukou - se v mé hlavě zrovna tahle věc odsunula dost stranou. Škola, osobní záležitosti, všechny nepřečtené knihy světa a hledání způsobu, jak obrátit své šachové prohry ve výhru a nezmasakrovat při tom počítač, to mou hlavu zaměstnává hodně...

Vlastně mám pocit, že už jsem alespoň měsíc nehrála žádný Tomb Raider...

To víte... ačkoliv je život plný čekání, přece jen je to život, a byla by škoda ho celý jen pročekat. Takže se netrapte tím, že nová hra vyjde o něco později. Často se čekání přece vyplatí. A krom toho to není jediná hra na světě. Ještě si můžete hrát se slovíčky a psát články o čekání jako já:-)

P.s.: No ano, přiznávám, že jsem docela přišla na chuť takovýmhle zamýšlejícím se článkům. Snad mne neukamenujete za to, že je to tak málo tombraiderovské...