Svět se zmenšuje, levely se zkracují

Ne, nebojte, nepřišli žádní obři s obrovskými nůžkami, kterými by odstřihávali ze světa kousky. To snad jen v Hollywoodu. Dokonce ani ty levely nejsou kratší, i když se to tak může zdát. To jen, že už je tak dobře znám, a tak mám pocit, že mi z nich někdo kus ušmikl...

Po nějaké době (myslím, že jsme to s LHC naposledy hrály o Vánocích) jsem opět vytáhla Tomb Raider 2. Odehrála jsem dva levely, koukla na statistiky... Věřili byste, že bývaly časy, kdy jsme se po Velké čínské zdi proháněly nejméně hodinu a po Benátkách alespoň dvě? Je to tím, že už to prostě znám lépe než své boty.

Ale ani přesto mě ta hra nepřestává bavit:) Je to stejné, jako když čtu poněkolikáté nějakou knihu (a že jsou takové, které jsem četla už aspoň dvacetkrát). Tedy - vlastně to asi není to nejšťastnější přirovnání, protože když něco čtu poprvé, většinou čtu hrozně rychle, zatímco když poprvé hraju nějaký level, pohybuju se spíš pomalu a opatrně. A další čtení mi pak trvé déle, protože se víc soustředím na detaily, zatímco hry pak hraju rychleji...

To ale neznamená, že ve hrách si drobností nevšimnu. Tentokrát mě praštil do nosu třeba tenhle oheň, který mi docela připomněl Monu Lisu - zatímco o ní se říká, že vás neustále sleduje, tenhle oheň nejspíš ví, že je stále sledován, a snaží se být viděn pořád stejně z jekéhokoliv úhlu... Prostě 2D předmět v 3D světě, jak by řekla LHC...

Když jsem si tu tak s Larou poskakovala, došlo mi, že jsem se od své sestřičky nakazila jednou věcí. Jelikož LHC ví, jak jsou ty levely tvořené, neustále si všímá všemožných chyb. Výrazy jako "papírová stěna", "chybná textura" a další už se mi zřejmě zaryly do mozku a proto si taky těchhle věcí všímám stále intenzivněji. Ne že by mi nějak vadily, naopak je to důkaz, že přes všechnu tu elektroniku je tahle hra dílem člověka, ale když už si člověk uvědomí, že je to všechno vlastně opravdu "jen jako", hraní pak trochu ztrácí kouzlo. Poslední dobou jsem hrozně sentimentální - pořád vzpomínám, jaké to bylo tenkrát, když...