Level sedmnáctý: RX-Tech Mines. Když i morek v kostech zmrzne

Ledové krystalky křupou pod nohama, nádherně modrá voda je smrtící, opuštěný důl není zase tak opuštěný... Willard je parchant a já musím zachránit svět. Už zase...

Tohohle levelu jsem se hrozně bála. Vlastně je to první level ve hře, který jsem ještě nikdy nedohrála, takže tohle pro mě byla úplná premiéra. A abych řekla pravdu, po tom, co jsem se nadechla, zapnula ho a odehrála... jsem si to skvěle užila!

Jistě, ti mutanti jsou odporní. Ale dnes už se jich nebojím tolik, jako když jsem byla malá. I když musím říct, že atmosféra tohohle levelu je tak silná, že jsem několikrát nadskočila na židli a párkrát jsem se pořádně lekla.

Například... když jsem spadla do takové dlouhé, velice temné místnosti. Pod plechovou podlahou cosi praskalo a skrz škvíry vycházel dým. Nebylo prakticky vidět na krok. Svírala jsem (vlastně Lara) v náručí svou MP5 (já vím, že můžu těžko říct "svírala jsem", když jsem vlastně jen mačkala tlačítka na klávesnici, ale já to prožívala tak, jako kdybych tam opravdu byla) a neviděla jsem na krok. Bála jsem se zastrčit zbraň a vytáhnout světlici, protože mi má zbraň pomáhala cítit alespoň nějakou jistotu. Tak jsem zkusila udělat pár kroků vpřed - a najednou se ozval strašlivý řev, něco se do mě zarylo a ukazatel života začal výhružně blikat. Tak jsem začala střílet hlava nehlava a po chvíli mi došlo, že krom toho syčení dýmu slyším už jen mrtvolné ticho. Schovala jsem zbraň, rozžala světlici a prohlédla si svou oběť. Ten mutant byl tak hnusný...

A za rohem, v úplně stejné temnotě, jsem se setkala s jeho dvojčetem.

Po tomhle už jsem se jich zase tolik nebála. Setkala jsem se ještě s mnoha dalšími. Vzala jsem si ale raději Desert Eagle, protože je to podle mého asi nejlepší zbraň. Díky tomu jsem tyhle velké vyřídila docela rychle. Na malé, takové ty plazící se, jsem používala normálně pistole, abych šetřila náboje.

Navíc jsem měla kolem sebe i pár přátel, bílých plamenometčíků, kteří mi pomáhali malé mutanty likvidovat. Vždycky, když jsem na nějakého narazila, jsem měla chuť běžet ho obejmout:) Jeden měl ale špatný konec - po tom, co mi pomohl u jezírka zabít asi tři mutanty, spadl do vody a utopil se...

Důlní vozík? Paráda! Sice mi chvíli trvalo, než jsem přišla na všechny možnosti jeho ovládání (nasednout, skrčit se, přehodit páku, brzdit, vystoupit), takže jsem byla zpočátku zmatená, proč Lara pořád umírá, ale jakmile jsem to pořádně ovládla, už to byla skvělá jízda:)

Takže abych to shrnula, tenhle level je prostě fantastický! (A jsem vlastně i ráda, že jsem ho ještě dřív nehrála, protože takhle jsem si ho mohla užít naplno:) Už se docela těším do Lost City of Tinnos. A zároveň se docela bojím...

SCREENSHOTY