Level osmnáctý: Lost City of Tinnos. Ztracena ve ztraceném městě

Předtím, než Willard své lidi zmutoval, objevili výzkumníci ztracené město Tinnoské. Právě tady před pádem meteoritu na zem a změnou klimatu Antarktidy žili pacifičtí domorodci, s jejichž potomky jsme se setkali na ostrovech. Vystavěli velké město plné pastí a hádanek a také plné velmi nepříjemných tvorů...

Lost City of Tinnos jsem hrála úplně poprvé a musím přiznat, že mé dojmy jsou takové zmatené. Je to hodně dlouhý level plný různých odboček a hlavně, což mě štvalo nejvíc, plný vos. Nesnáším vosy!

Nejdřív k těm odbočkám. To říkám hlavně proto, že jsem hrála misi, kterou jsem neznala a tudíž jsem se musela zorientovat v novém prostředí, což bylo docela obtížné. Začátek levelu na jakémsi nádvoří jsem zvládla bez obtíží (i když jsem pořád měla vytažené zbraně a čekala jsem, kdy na mě něco vyskočí - a nakonec mě nic nepřepadlo), tedy až na hádanku s potravním řetězcem. Víte, že mi vůbec nedošlo, že jde o potravní řetězec? Snažila jsem se ta tlačítka zkombinovat podle všemožných svých logických i nelogických dedukcí získaných pozorováním jejich podobnosti, posloupnosti, obrázky vyvolaných asociací (když je tady kapradí, tak jako další zmáčknu tu, kde je taky kapradí... a tady jsou ryby. Kde jsou další ryby?)... Prostě - nakonec jsem podlehla a podívala jsem se do návodu. A to mě štve, protože kdybych na to přišla sama, měla bych mnohem lepší pocit.

Co jsem ale hlavně chtěla k těm odbočkám říct - určitě jste si všimli, že jsem nesebrala žádný secret. To má tři důvody. Vlastně čtyři. Ten čtvrtý je, že už jsem na secrety tak trochu rezignovala. I přes to jsem ale byla ochotná je najít, a tak následují tři důvody, proč jsem je nesebrala:

- První secret i důvod - zkuste si jít pro pár nábojů do vosího hnízda! Po dvaceti pokusech o skok na neviditelnou plošinku a to dvaceti zamordovaných vosách vás přejde chuť...

- Druhý secret i důvod - jen co jsem vlezla do chrámu, aniž bych věděla, kam to vede, skočila jsem do první chodby, kterou jsem potkala. Což byla shodou okolností cesta ke druhému secretu. Nejdřív jsem ale musela zabít tři Tinnoská monstra, skákat nahoru a dolů po místnosti plné včel a pák a otevřít dveře k secretu, který se mi ale nepodařilo najít. A pak obrovská hala se spoustou vos a několika monstry. To všechno jsem prošla, aniž bych za to něco měla. A to jsem se vážně snažila!

- Třetí secret i důvod - nějak mě přešla chuť se pro něj vracet...

Tinnoská monstra mi nedělala až moc velké problémy, přestože to jsou údajně jedni z nejsilnějších nepřátel ve hře. Stačilo vzít si na ně něco silnějšího než pistole. Nábojů do všech zbraní mám díky pečlivému hledání věci v celé hře slušnou sbírku, takže jsem si mohla vybírat. Taky mám solidní zásobu lékáren, takže na jejich používání už jsem taky nehleděla a když to Lara potřebovala, bez rozpaků jsem ju uzdravovala.

Cesty k oceánským maskám jsou kapitolou sama pro sebe. Úchvatné a šílené. Když se mi po sebrání první masky roztřásla zem pod nohama (myslím tím, že Laře se roztřásla zem, u nás doma žádné zemětřesení nebylo) a trvalo snad deset minut, než jsem se odtamtud zase dostala, tak mě brzy přepadl pocit, že se snad třese všechno i kolem mě samotné. Zkouška větru? V tom bludišti jsem dokonale zabloudila. A pak mě rozmašírovaly ozubené válce. Zkouška vody? Brrr. Plavání mi nevadí, ale ty zubaté obří ktouče ano. A zkouška ohně? Ty naklánějící se hlavy ozařující neviditelné plošinky jsou úchvatně smrtelné. O přeskakování ze sloupu na sloup podle mapy na stropě ani nemluvě - ta mapa je, pokud jsem to správně pochopila, naprosto k ničemu. Nebo alespoň já jsem z ní nic nevyčetla.

I přes různé nepříjemné situace se mi ale tenhle level líbil. Vážně. A teď mě čeká Willard...

SCREENSHOTY